17. prosince 2024 Z domova

Dobrovolnice Jana sdílí s pacienty jejich radosti i bolesti, které nemoc přináší

V době adventu vám přinášíme rozhovor s naší obětavou dobrovolnicí Ing. Janou Schmidtovou, která v rámci našeho programu Gabriel dlouhodobě pomáhá pacientům na Neurologické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové. Dobrovolnictví vnímá jako křesťanskou službu lidem. Letos byla paní Jana také jednou z pěti oceněných cenou Křesadlo, na kterou ji nominovala Fakultní nemocnicí Hradec Králové.

Co vás k dobrovolnictví přivedlo?

V kostele jsem slyšela, že se bude na biskupství otevírat formačně – vzdělávací kurs pro dobrovolnickou službu u nemocných, a poněvadž už mám kurs akolyty, došla jsem k závěru, že to spolu souvisí. Přihlásila jsem se.

V čem vás kurs na dobrovolnickou činnost v nemocnici připravil a které situace byly nové?

Účast v kursu byla velmi přínosná v tom smyslu, že nás důkladně proškolila ohledně přístupu k lidem, kteří jsou nemocní, se všemi psychologickými i praktickými specifiky. V kursu jsme byli připravováni na situace, kdy se ten člověk blíží k závěru svého života a my se s ním budeme setkávat v delších časových horizontech. Naše příprava odpovídala spíše situaci v hospicu nebo domově pro seniory. Já se s nemocnými na oddělení potkávám jen krátkou dobu – jedna návštěva, nebo maximálně 2-3 u stejného člověka, protože pacienti se v nemocnici na odděleních mění poměrně rychle.

Takže jako dobrovolník na neurologickém oddělení Fakultní nemocnice jste nejprve hledala…

V nemocnici jsem přišla do prostředí, které neznám ani jako pacient ani profesně – mým oborem je strojírenství, takže to bylo úplně nové a byla jsem ráda, že jsem na oddělení našla vstřícné prostředí ze strany zaměstnanců.

Jak často do nemocnice docházíte a jak pacientům pomáháte? O čem si s nimi nejvíc povídáte?

Chodím tam dvakrát týdně, když se vracím z práce, a vždycky tak v rozmezí asi hodinu, hodinu a půl, pacienti pak mají večeři a já odcházím, pokud se nenaskytne nějaká mimořádná situace, kdy bych tam měla být déle. A co se týká té pomoci: kromě rozhovoru můžu vyvést pacienty ven, ať už na vozíčku nebo doprovodit ty, co můžou chodit, pakliže je příznivé počasí nebo se s nimi procházím po chodbě; jednou paní chtěla, abych jí dobila kredit v mobilu, tak jsem pak šla na benzínovou pumpu, to byla mimořádná věc, ale i toto se přihodilo.

Občas si mne někdo zařadil do sféry sociálních pracovníků, ale to jsem se jim vždy snažila vysvětlit, že to já nejsem, sociálního pracovníka má nemocnice a jsou i jiné organizace, např. v rámci města nebo Charita, že já jsem opravdu jen dobrovolník.

Co se týká rozhovoru, je třeba opatrně oťukávat, ti lidé mě neznají, a tak se snažím vysvětlit, kdo je dobrovolník, že je to služba, kterou nemocnice a Diecézní charita zajišťují, vyprávím trochu o sobě a tak ten rozhovor postupně vzniká a rozvíjí se. Témata jsou nejrůznější, hodně široká paleta témat, veselá i závažná. Všichni dobrovolníci se zavazují k mlčenlivosti, takže to, o čem hovoříme, zůstane jen mezi námi.

Co pro vás znamená ocenění Křesadlo, které jste letos v červnu převzala?

Byla jsem velice překvapená, sama jsem nehodnotila to, co dělám, tak vysoko. A samozřejmě, radost jsem měla velikou.

Co vám dobrovolnictví přináší?

Přináší mi to, že můžu sloužit, což je takový ten základní rys křesťanství. Protože Fakultní nemocnice HK má velkou spádovou oblast, ti lidé jsou tam kolikrát sami, rodina je daleko, jsou daleko od domova, takže můžu posloužit svou přítomností, že je někdo navštíví a oni si můžou popovídat a podělit se o tu radost i o tu bolest. To, myslím, je to hlavní.

Co na to říká vaše rodina?

Vzhledem k tomu, že už máme dospělé děti, které s námi nebydlí, tak tím vlastně vyplňuji určitý čas, který bych jinak strávila třeba sezením u televize. Dobrovolnickou činnost považuji za rozumnější.

Jaké máte plány do budoucna?

Zatím to nijak neřeším, dělám to, co jsem začala dělat. Dovedu si představit, že bych třeba byla potřeba na jiném oddělení, o tom rozhoduje koordinátorka nemocnice; na neurologii nastoupil nový kolega dobrovolník, takže je pokryté…ale určitě zůstanu věrná fakultní nemocnici.

Ptala se Jana Šebová