2. listopadu 2020
Kde sbírka pomáhá
Když děti „vyletí z hnízda“, přichází nová životní etapa: péče o nemohoucí rodiče. To, co člověk v plné síle zažil se svými dětmi, se ve vyšším věku opakuje s rodiči: ranní vstávání, krmení, hygiena. Omezení sociálních kontaktů pak vyváží nenápadné, ale hluboké okamžiky blízkosti. To vše zažívají i Dolečkovi z Orlickoústecka, kteří se starají o 107letou maminku. S náročnou péčí rodině pomáhají sestry a pečovatelky z Oblastní charity Ústí nad Orlicí, jejichž služba byla podpořena také z Tříkrálové sbírky 2020.
Do té stovky to šlo…
O 107letou Lidmilu Junkovou z Letohradu se stará její 80letá dcera:
„Maminku mám u sebe už 16 let. Zůstala u nás po operaci slepého střeva, to jí bylo 91 let. Od té doby se o ni s manželem staráme,“ uvádí Lidmila Dolečková, a pokračuje:
„Když za ní o stých narozeninách přišel pan starosta, a ptal se, co jí má přinést příští rok k narozeninám, řekla: ‚No, kdybych si mohla poručit, tak bůček, knedlík a červené zelí‘. Do té stovky to šlo, pak se ale její stav začal zhoršovat.“
Díky Charitě to zvládáme
A jaká je spolupráce s Oblastní charitou? Na to paní Dolečková odpovídá:
„Charita k nám začala jezdit v roce 2011, to bylo mamince 98 let. Zlomila si tehdy ruku. Mnoho let máme z Charity půjčenou polohovací postel. Čtyři roky je maminka zcela ležící, s okolím už téměř nekomunikuje. Nyní k nám jezdí dvakrát denně pečovatelky - pomůžou nám maminku omýt, polohovat. Sestřičky jezdí třikrát týdně na ošetření dekubitu a převaz. Jsou to všechno miliónová děvčata. Bez nich bychom to nezvládli. Vždycky přijdou s úsměvem, povzbudí nás, jsou pro nás oporou. I babička je vnímá. A když se s ní loučí, někdy se na ně usměje nebo pokyne hlavou.“
Paní Dolečková uvádí, jak zvládají péči o maminku:
„Jde to díky Charitě a díky tomu, že jsme na to s manželem dva. Sama bych to nezvládla. Když potřebujeme, pomůžou také děti. Jeden čas jsem měla stržená záda, loni na podzim byl zase vážně nemocný manžel. Ale teď už je zase všechno dobré…“
Odměnou je úsměv
Návštěvy z Charity nejsou dlouhé, ale intenzívní. Pečovatelky a sestřičky udělají přesnými pohyby perfektně svou práci. Usmívají se, pozorně sledují pacientku; promluví na ni, i když vědí, že odpověď nedostanou. S paní Dolečkovou probírají novinky ohledně stavu její maminky. V bytě je veselá, uvolněná nálada.
Nakonec paní Junkovou pohladí, a i ona na rozloučenou pokyne hlavou a mírně se usměje. To je pro pečovatelky a sestřičky největší odměna. Odměna pro ty, kdo přinášejí do domovů svých klientů slunce. A slunce – jak známo - léčí…
Více také na www.uo.charita.cz.
Iva Marková
