2. září 2020
Kde sbírka pomáhá
Bohuslava Nunvářová z Hradce Králové je jednou z dvaceti dobrovolníků, které do nemocnice a domovů pro seniory vysílá Dobrovolnické centrum hradecké Diecézní charity i díky příspěvkům z Tříkrálové sbírky. Ačkoli by si mohla užívat zaslouženého důchodu, tak pravidelně dochází k onkologicky nemocným do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Má dar přirozeně komunikovat s pacienty a ulehčovat jim tak pobyt. Proč se rozhodla pomáhat právě těžce nemocným a co ji přivedlo k dobrovolnictví, kterému se věnuje už 11 let, jsme se zeptali přímo letošní držitelky regionální Ceny Křesadlo.
Co pro vás ocenění znamená?
Velmi si toho vážím a s pokorou jsem ho převzala. Na cenu jsem byla navržena nemocnicí, a to mne zvlášť těší. Můj první pocit byla radost, ale také závazek, že pokud to jen půjde, budu dál navštěvovat pacienty na onkologickém oddělení. V době karantény jsem na ně moc myslela, jak asi snáší to odloučení od rodiny a už jsem se na těšila.
Proč jste se rozhodla pomáhat na onkologii a co vás k dobrovolnictví přivedlo?
Byla jsem zdravá a spokojená se svým životem i rodinou, a tak jsem si řekla, že bych za to měla odevzdat něco ze sebe. Nejdřív jsem docházela k dětem na chirurgii, ale jakmile se otevřelo dobrovolnictví na onkologii, tak jsem se přihlásila a tam jsem se našla. Pacienti na onkologii rozhodně nechtějí být litováni, naopak povídáme si o všem jiném, než o nemoci. Potřebují slyšet a cítit blízkost druhého člověka, spíš než soucit. Jsou to silní lidé, kteří bojují s nemocí, a přitom na sobě většinou nedají nic znát. V tom je obdivuji.
Jak často do nemocnice docházíte a jak se pacientům věnujete?
Nejprve jednou týdně a co docházím i do domova pro seniory, tak jednou za 14 dní. S pacienty si hlavně povídáme, snažím se je povzbudit. Někdy si čteme nebo chodíme na procházky. Nejdřív se jim představím a zeptám se, odkud jsou a jestli na ně doma někdo čeká. Pak se většinou rozpovídáme o životě, pacienti si i rádi zavzpomínají. Jednou jsem v nemocnici dokonce zažila svatbu, i když bohužel smutnou, protože dívka už věděla, že bude konec.
Jsem věřící a víra mi taky hodně pomáhá, dává sílu a naplňuje. Někdy se pacienti bojí jít domů a myslí si, že budou rodině na obtíž. Tak se jim snažím dodat odvahu, že naopak budou mít na sebe s nejbližšími čas, všechno si povědět, smířit se nebo si i odpustit.
Co vám dobrovolnictví přináší? Pomáháte i v jiném zařízení?
Hlavně uspokojení, že dělám něco užitečného, a také že mohu být inspirací pro svoje vnoučata i přátele. Pacienti mi taky dávají sílu do života. Oni nezafňukají, občas někdo zapláče, ale spíš dělají legraci. My tady často řešíme hlouposti, a tam mají lidé tak závažné nemoci a přitom jsou úžasně silný.
Docházím také do domova pro seniory za jednou paní. Zrovna včera jsem ji navštívila, dlouho jsme se neviděly kvůli pandemii, tak měla radost. I když má už 91 roků a je na vozíčku, tak si rozumíme. Je moudrá jako moje babička. Bavíme se hodně o dětech a cestování. V domově jsou lidé někdy osamocení a potřebují se vypovídat.
Jaké máte plány do budoucna?
Pořád si něco plánuju. Každý rok jezdím na pobyty s diecézním centrem pro seniory nebo na různé přednášky, divadlo a túry s hradeckými důchodci. Taky jsem si zažila dost smutků, úmrtí manžela a tak. Ale člověk se musí sebrat a jít dál. I dobrovolnictví je vlastně cesta a jsem ráda, že už zapouští kořeny i u nás.
Ptala se Jana Karasová
O dobrovolnictví více také zde.
